František Gellner

Oceňuji, že se autorka PL pouští do Gellnera se žáky v pěkně pubertálním věku. Dřív ten vzdor patřil tak sedmináctiletým, ale časy se mění...

Je taky dobré, že žáci dostanou do ruky celkem hodně básní najednou, mohou porovnávat nebo si skládat obraz tvorby autora. Znamená to ovšem, že čtou, že umějí přečíst i báseň nebo aspoň její úryvek. To není v každé třídě zdaleka běžné.

Cením si taky toho, že žáci mají svobodu dopisovat do chybějících míst slova bez ohledu na "správnost". Podobně by možná měli být ujištěni i u vytváření názvů k veršům! Tady totiž mám pochyby: úryvek básně není báseň celá, takže je asi na místě, že mají vyslovit svůj pocit, dojem, ale názvy bych přecen jen dělal nad celkem básně, tomu by se mohlinaučit, že nečteme úryvky, ale celé knihy, celé básně a jednou možná i celou sbírku básní. (Ne že bych věřil, že každý ji bude číst, ale mohl by každý vědět, že tak se to s básněmi dělá - čtou se v celé sbírce, protože tam mají celý svůj smysl. Jedna epizoda z Hvězdných válek taky nedává smysl celých Hvězdných válek, víte, děti?)

Ale čemu bych se vyhýbal, jsou soudy a závěry o "autorovi". Autor je Fr. Gellenr, ale jeho osobní valstnosti mohou být velmi jiné než to, jak se staví coby básník, neboli lyrický subjekt. To by se asi mládež naučit měla, že autor nerovná se vypravěč či podávatel ani ten lyrický subjekt. To by asi třeba Karásek ze Lvovic vypadal v osobním životě pěkně zhýrale - a on byl takový poctivý úředníček... Gellner byl asi bohém, ale děti se mají naučit brát tvůrce s odstupem, jako tvůrce a ne jako postavu jeho vlastních románů nebo básní!

Možná by se právě s Gellnerem díky jeho vzdorovitosti dali žáci učit tomu, že každá báseň má své poslání, že na nás volá i přes století něco hodně osobního a moudrého (když je to dobrá báseň). I báseň o tom, že si básník vezme za ženu opici, přece volá něco o tom, jak mohou mladého člověka štvát mravy usedlých a nudných "poctivých občanů" a jak sladké je provokovat je i jejich samice.